Je říjen roku 1529 a je tomu pouhých pár dní, co turecké hordy Sulejmana I. dorazily k Vídni. Českomoravská rota však dostala rozkazy jiného druhu. Kraj severně od Vídně nesmí poskytnout nepříteli žádnou příležitost k doplnění zásob. Mnoho dní tedy rota pomáhá organizovat evakuaci obyvatelstva a hlavně konfiskuje zásoby pro potřeby křesťanského vojska.
Je tomu pár dní, co menší část roty dorazila do zájezdního hostince na Zhoři. Pravda, po hostech i čeledi už dávno nebylo památky, nicmeně hostinský, muž úctihodné postavy a lakomého srdce, se rozhodl, že svůj majetek bude bránit stůj, co stůj. Na výzvu k plnění rozkazu odpověděl několika šťavnatými výrazy a jeho odpověď byla jasně vyjádřena klapnutím závor na hlavní bráně.
Jenže na to už rota byla zvyklá. Po krátkém vyjednávání a tajném průniku přes okno už hostinský ve chvilce ležel na nádvoří a blekotavě prskal omluvu přes pár vyražených zubů. Hans a kovářem Axmanem mezitím nelenili a jako hlavní proviantmaistři se jali prohledávat sklepy. K jejich překvapením hostinec přímo přetékal jídlem všeho druhu.
Nevím jestli se ti dva přímo drželi rozkazu, ale nenašel se nikdo, kdo by protestoval, když přišli s plánem na chvíli odložit povinnost a taky si trochu urvat z vybraných laskomin do vlastních břich. Hostinský byl umlčen plným váčkem stříbrňáků, aby jsme nemohli být obviněni z krádeže, zásoben soudkem dobrého vína a zavřen do sklepa.
Zhoř byla naše a vypadalo to na pár příjemných večerů bez boje a sloty. Všem se už sbíhaly sliny, zbraně byly odloženy do kouta, takže největší otázkou bylo, kde na to vzít. Hans jasně naznačil, že ten plný váček byl jeho a “Kdo chce žrát, musí dát!“. U lancknechtů se ale vždycky dá nějak vydělat. Buď prací nebo karbanem.